Historie
Městečko Ratibořské Hory (Bergstadtl), které vzniklo před čtyřmi sty osmdesáti lety na severovýchod od husitského Tábora, bylo po několik staletí závislé na dolování. S ním vzkvétalo i upadalo. V obyvatelích Ratibořských Hor zůstávalo hluboko zakořeněné přesvědčení, že základem jejich obživy není to, co je na zemi, tj. zemědělská a lesní výroba, nýbrž to, co je pod zemí, bohatství rudných dolů. Rozkvět hornictví způsobil mnohem větší soustředění obyvatelstva v Ratibořských Horách, než jaké odpovídalo možnostem zemědělské výroby v městečku a okolí. Není zřejmě možné počítat s tím, že v Ratibořských Horách bude někdy opět žít a pracovat tolik lidí, jako v dobách vrcholné slávy horního města koncem 16. století a znovu koncem 18. století.
Pro období 14. století umísťují někteří badatelé do nedalekých Vřesců důležité hornické místo zvané v soudobých pramenech, zejména ve Vlastním životopisu Karla IV., jako Bresnicz.
Nepřímé důkazy pro starší důlní činnost v oblasti Ratibořských Hor lze spatřovat v tom, že farní kostel v Ratibořicích, o němž je první zmínka roku 1369, byl zasvěcen sv. Mikulášovi, ochránci obchodu a hornických míst, nebo v několika pomístních názvech
(např. les Staré hory, rybník Starohorský, název „staré hory“ pro důlní díla jihovýchodně od Podolí, dosvědčený již pro 16. století). Zajímavou indicií by mohla být i národnostní skladba obyvatelstva některých osad doby předhusitské, např. ve Vřescích nacházíme v druhé polovině 14. století převážnou většinu obyvatel německého původu.
Změnu zásadního rázu uzpůsobilo obnovení dolování v ratibořickém obvodě někdy počátkem 16. století. Již z roku 1515 se dochoval záznam o tavení stříbrných rud z Ratibořic a Vřesců v rožmberských hutích v Českém Krumlově. Po otevření několika dolů požádali bratří Mikuláš, Petr a Jan Měděncové o ustanovení ratibořského horního obvodu a dosáhli roku 1526 od krále Ludvíka udělení výsady těžit volně veškeré kovy ve vzdálenosti půl míle od Ratibořic na dobu patnácti let s podmínkou, že vytěžené kovy, převážně stříbro, budou dodávat královské komoře za stanovenou cenu. Necelý rok později, v únoru 1527, předali Měděncové své podíly na dolování Václavu z Lobkovic a na Chlumci. Výsledkem bylo podstatné zvýšení výnosu ratibořských dolů, z nichž byl na dobu patnácti let prominut královský poplatek (urbura), a velký zájem nových těžařů o dolování v tomto horním obvodě.
Jedním z předpokladů obnovené těžby stříbrné rudy ve větším rozsahu bylo získání kvalifikovaných odborníků, především horníků. Těžaři v ratibořském obvodu je povolávali většinou z Krušných hor, zejména z oblasti Jáchymova a pomohli jim zařídit provizorní obydlí. Vzhledem k tomu, že obec Ratibořice byla vtěsnána do úzkého údolí, vytvořil se po roce 1526 postupně základ nového horního městečka na rovině v místě, které bylo zhruba stejně vzdálené od hlavních předpokládaných dolů. Na tomto místě dostávali původně horníci přivážené potraviny (proviant), kolem roku 1528 zde vznikl proviantní dům, který sloužil nejen k rozdělování zásob, ale i k činnosti horního úřadu. Jako nejvýznamnější dům v obci měl věžičku se zvonem a bicí hodiny. Pro nově vzniklou hornickou osadu, nazývanou někdy Nové nebo Mladé Ratibořice, se vžil lidový název Ratibořské Hory.
Po uplynutí platnosti patnáctiletého privilegia z roku 1526 se dolování v Ratibořských Horách a okolí ujal přímo panovník, který po roce 1541 v rozsáhlém měřítku udílel povolení k těžbě, ale mnozí těžaři neměli dostatek peněz a královská komora nezískávala z ratibořického dolování očekávané finanční zdroje, potřebné hlavně pro vojenské účely. Císař Rudolf II. přenechal proto roku 1586 doly ratibořické, hlasivské a táborské na dobu třiceti let bohatému panskému rodu Rožmberků, který se již po roce 1550 podílel na těžbě. Rožmberkové investovali do těchto dolů značné peněžní částky, povolali nové odborníky a v Ratibořských Horách se soustředili v prvé řadě na rozsáhlou výstavbu dolu Tří králů. Přes počáteční velká vydání se dolování v Ratibořských Horách od přelomu
Obnovení rozsáhlejší těžby stříbrné rudy v Ratibořských Horách po převzetí panství Schwarzenberky bylo poměrně zdlouhavou záležitostí. V roce 1737 bylo v Ratibořských Horách již dostatek hornického osazenstva – 3 důlní dozorci, 30 havířů, 40 ostatních důlních dělníků, 13 osob bylo zaměstnáno v úpravnách a 6 v hutích. Prusko-rakouská válka o dědictví české koruny zasáhla rušivě do rozvoje dolování a v letech 1741-1743 byly doly v Ratibořských Horách zatopeny, ale postupem času se počet zaměstnaných osob při těžbě stříbra dále rozšiřoval. Z roku 1773 se dochovala zpráva, že osazenstvo dolů vzrostlo z 309 lidí na 567, z toho bylo 271 schwarzenberských poddaných, 92 poddaných z jiných panství a 204 osob svobodných. K některým závažným změnám došlo v organizaci práce horníků. Místo dvanáctihodinových směn byly zaváděny osmihodinové, denní mzda byla nahrazována úkolovou. Úředníkům a dozorcům byl zakazován prodej spotřebního zboží a jiných potřeb dělníkům, aby jim byla vyplácena celá mzda bez srážek na dluhy vzniklé z takových prodejů. Jak to bývá v období rozvoje kapitalistických vztahů obvyklé, poskytovali podnikatelé v období výrobní konjunktury některá dílčí zlepšení pracovních a sociálních podmínek dělnictva, aby tak zvýšili intenzitu práce a zájem námezdních dělníků o jejich práci. Právě sedmdesátá léta 18. století byla svědkem velkého rozmachu schwarzenbesrkého dolování v Ratibořských Horách.
Když se však ukazovalo, že investice vložené do důlního podnikání nebyly dost rentabilní, začalo se v polovině osmdesátých let 18. století s omezováním některých prací a byly prosazovány i některé úspory na účet havířů. Z toho období se dochovala pozoruhodná žádost horníků Ratibořských Hor z 26.dubna 1787, by pracovní doba v dolech byla snížena na sedm a půl hodiny denně. I když tato žádost byla svou formou psána jako pokorná prosba, je právem zařazována mezi nejvýznamnější projevy rodícího se třídního uvědomění dělnictva v posledních desetiletích 18. století. Vzhledem k tomu, že roku 1787 byly schváleny další investice na dolování a zpracování rud, můžeme usuzovat, že po krátkém poklesu nastala nová výrobní konjunktura, provázena dalším vzrůstem počtu obyvatel Ratibořských Hor. Již po roce 1776 byla v městečku postavena celá řada svobodných hornických domů, jejichž obyvatelné platili chýnovské vrchnosti menší nájemné a nepatřili mezi měšťany Ratibořských Hor. Podle údajů z roku 1784 žilo ve 138 domech v Ratibořských Horách 183 rodin, mezi nimiž bylo 64 měšťanů a řemeslníků, 41 čekatelů na měšťanské právo, 136 domkářů a horníků, 16 úředníků a dalších osob v privilegovaném společenském postavení. Připočteme-li k tomu 425 žen, 123 dětí do12let a 25 mladistvých od 13 do 17 let, dospějeme k celkovému počtu 930 obyvatel Ratibořských Hor roku 1784.
Během dalších deseti let, ke konci roku 1794, se počet osob zaměstnaných při těžbě a zpracování rud v Ratibořských Horách zvýšil na 616, z toho bylo 460 horníků, 113 osob při puchýrnách, praní a třídění rudy, 29 osob ve stříbrných hutích a 14 úředníků, odborníků a dozorců. Celkový počet 2264 obyvatel Ratibořských Hor koncem roku 1794, uváděný v této souvislosti, bude asi nutné podrobit kritické revizi, ale přesto je zřejmé, že v posledním desetiletí 18. století dosáhly Ratibořské Hory největšího hospodářského rozkvětu a nejvyššího počtu obyvatel v celé své historii.
